Aktuality, Irská literatura 20. 2. 2024

Čaroděj – Colm Tóibín

Román Čaroděj od spisovatele Colma Tóibína v překladu Adély Bártlové vydalo nakladatelství LEDA v roce 2023. Jde o zajímavý životopisný román o německém spisovateli Thomasi Mannovi (1875 – 1955), do kterého se promítají i příběhy dalších členů jeho rodiny a rodiny jeho bratra Heinricha Manna, taktéž spisovatele. Thomas Mann, jak naznačuje časové ohraničení jeho života, žil a tvořil ve velmi dynamické době, aktivně prožil obě světové války ve 20. století, několikrát byl nucen změnit místo svého pobytu (krátce byl i občanem Československé republiky). V roce 1929 získal Nobelovu cenu za literaturu. 
V jednotlivých kapitolách autor zachycuje spisovatelovy klíčové okamžiky ovlivněné jednak politickou situací, místy pobytu, literárními úspěchy a samozřejmě vývojem rodinných vztahů, přičemž se nevyhýbá jeho skrytým homosexuálním sklonům. Toibín se velmi otevřeně  věnuje Mannovým vztahům v rodině, jeho šťastnému manželství s Katiou, rozenou Pringsheimovou, jeho složitým vztahům se svými dětmi provázané mnohými názorovými střety. 

Colm Tóibín – je irský spisovatel, esejista (narozen  30. května 1955, Enniscorthy). V roce 1975 získal titul bakaláře na University College Dublin. V rámci tříletého pobytu ve Španělsku v letech 1975 – 1978 čerpal látku pro své pozdější romány. Po návratu do Irska až do roku 1985 pracoval jako novinář. Napsal řadu románů, povídek, esejí a cestopisů. V roce 2004 byla v Dublinu poprvé uvedena jeho divadelní hra Beauty in a Broken Place. Přednášel na Stanfordově univerzitě, na Texaské univerzitě v Austinu a na řadě dalších. Získal několik literárních ocenění a byl několikrát nominován na Man Brookerovu cenu. V roce 1994 byl hostem Pražského festivalu spisovatelů. Česky vyšlo:
2010 – Brooklyn (Brooklyn), přel. Daniela Theinová, Mladá fronta, Praha, 2010
2013 – Mistr (The Master) přel. Daniela Theinová, Mladá fronta, Praha, 2013
2015 – Mariina závěť (The Testament of Mary) přel. Richard Podaný, Mladá fronta, Praha, 2015
2023 – Čaroděj (The Magican), přel. Adéla Bártlová, Leda, Voznice, 2023

 

A nyní malá ukázka:

Thomas se díval, jak lidé přicházejí a odcházejí, ale nikdo nevěnoval pozornost, až nakonec se objevila žena středního věku se složkou v ruce a hlasitě zavolala jeho jméno, přestože tu byl sám. Thomas se ohlásil a ona mu naznačila, aby ji následoval do kanceláře, kde si otevřela jeho složku. Pak beze slova vstala, odešla a Thomas zase zůstal sám.
      Otevřenými dveřmi tu ženu, zřejmě paní Finleyovou, viděl mluvit  s nějakou kolegyní. Přemýšlel, jestli ho přece jen neměla doprovodit Katia. Ta by uměla dát paní Finleyové najevo, že by se měla věnovat práci, a ne si povídat. Ale takhle se mohl jen dívat před sebe a tu a tam se ohlédnout, jestli je paní Finleyová pořád vedle a povídá si a směje se.
     Na okamžik ho napadlo, že by se mohl jednoduše vypařit, nepozorovaně se vrátit domů a počkat, co s tím princentonský úřad  udělá. Protože však už několikrát volali z rektorovy kanceláře, že si musí vyřídit víza, jinak mu už nebudou moct dál platit a samotný jeho pobyt ve Spojených státech  se ocitne v ohrožení, bylo by to od něj neuvážené a neomalené. Bude muset počkat, než si paní Finleyová vyřídí své dopolední popovídání.
     Nakonec se vrátila a posadila se za stůl proti němu. Začala si bryskně listovat složkou.
    „Ne, ne ,“ řekla. „To nedává smysl. Tady mám uvedeno, že jste německý občan, ale když se podívám na podrobnosti do vašeho pasu, tak jste prý český občan. Bohužel jste oba formuláře podepsal a to by mohlo mít vážné právní následky. Budu to muset poslat do jiného oddělení.“
     „Mám český pas,“ řekl Thomas.
     „To e tu píše.“
     „Ale narodil jsem se v Německu.“
     „Na to se vás ale nikdo neptal, kde jste se narodil. Jde pouze o vaše občanství.“
     „O to německé jsem přišel.“
     „Máme tu spoustu lidí,“ řekla paní Finleyová a znovu zalistovala složkou, „kteří k nám přicházejí z těchto zemí, a je to jeden velký zmatek.“
     Thomas se na ni chladně díval.
     „A ano, tady je to, u vaší ženy je to stejně zmatené. Předpokládám, že je také Češka.“
     „Jako já . . .“
     „Já vím,“ přerušila ho, „nemusíte mi to vysvětlovat znovu. Nejsem si jistá, jaká pravidla máme pro české občany. Tenhle dopis uvádí, že vy a vaše žena jste Němci.“
     Vytáhla ze složky dopis.
     „Jak už jsem řekl, byli jsme Němci, dokud . . . „
     „Dokud jste jimi najednou nebyli,“ dořekla paní Finleyová.
     Thomas vstal.
     „Budeme si muset domluvit další schůzku,“ řekla paní Finleyová. „Budete se zdržovat na stejné adrese?“
     „Ano.“
     „Stejné telefonní číslo?“
     „Ano.“
     „Nevím, jak dlouho to bude trvat. Neměňte prosím adresu ani telefonní číslo. Možná vám dáme vědět velmi krátce předtím, než se budete muset dostavit.“
     Thomas čekal, až ho vyzve k odchodu, a snažil se tvářit odtažitě a hrdě, ale smutně a dotčeně.
     „Pro příště jste Čech,“ řekla mu. „Čech. Čech. Čech. A vaše žena také. Slovo ‚Němec‘ vůbec nikam nepište. Nejlepší by bylo vrátit se úplně na začátek a tyto formuláře hodit do koše. Podívám se, jestli ještě nějaké máme.“
     Opět odešla.
     Thomas najednou zjistil, že se třese vzteky.
     „Samozřejmě že nemáme,“ řekla paní Finleyová po návratu. „Samozřejmě! Budu si muset o ně požádat. Takže zůstaneme v kontaktu. Ale musím vás upozornit, že jestli je znovu vyplníte chybně a podepíšete je, bude z toho opravdu vážný problém. Imigrační úřad to nemá rád. Mohl byste se také ocitnout na první lodi do Československa.“
     Thomas už se jí chystal říct, že Československo nemá přístup k moři, ale pak mu došlo, že by z toho mohl udělat skvělou historku pro Katiu a Elisabeth a možná i pro pár dalších kolegů. Musel se ovládat, aby se nerozesmál.
     „Doufám, že chápete, jak je to vážné.“
     Thomas přikývl.

 

 

Václav Bernard