Irská literatura 9. 1. 2021
Mlíkař – Anna Burnsová
Román Mlíkař severoirské spisovatelky Anny Burnsové vydalo nakladatelství Argo před koncem prvého covidového roku. Tento třetí román severoirské autorky, který vyšel v roce 2018, získal v krátké době prestižní Man Bookerovu cenu. Předchozí dva romány vznikly v poměrně velkém odstupu – No Bones v roce 2001 a Little Constructions v roce 2007.
Anna Burnsová se narodila v dělnické katolické čtvrti Ardoyne v Belfastu. Po absolvování střední školy se odstěhovala do Londýna a v Anglii už zůstala. V podstatě ve všech třech románech autorka nějakou formou reflektuje severoirskou realitu před rokem 1998 tj. dobu vyhroceného politického a náboženského konfliktu, který je charakteristický téměř každodenními střety zástupci obou znepřátelených stran, do kterých ještě navíc vstupuje anglická armáda.
Příběh Mlíkař se odehrává v Severním Irsku v dramatickém období náboženského a politického konfliktu v 2. polovině 20. století. Hlavní hrdinkou je asi osmnáctiletá dívka, která sice žije svůj soukromý život, ale doba, ve které žije tomu „soukromému“ moc nepřeje. V té době nikdo nemá soukromí, vládnou drby a udavačství, každý je podezřelý. O dívku se začal zajímat o hodně starší muž nazývaný Mlíkař, který je známý svoji účastí v odboji. Dívce se jen špatně daří unikat pozornosti okolí a díky Mlíkařově pozornosti to pro ni platí dvojnásob – mlíkař je všude.
Celý příběh je vyprávěním hlavní hrdinky, je divný, netradiční, vyniká nekonečnými asociacemi, dlouhými souvětími, různými odbočkami, které čtenáře navrací k novému přečtení již přečtených stránek. Román vyžaduje plnou soustředěnost. Patrně se najdou čtenáři, kteří tento román nedočtou. Stejně tak budou tací, kteří z děje i formy budou nadšení,
Nyní ukázka z románu:
A proto si dost dobře to mý oblečení svlíknout nemůžou, říkaly mladší ségry, ne dokud si nezahrajou na mezinárodní pár. A jsou úplně připravený jít si hrát, jen jim mám dát něco k jídlu. Tak dobře, řekla jsem, ale až se vrátím z běhání, chci, aby byly zpátky a vrátily mi moje věci. Svý vysoký podpatky jsem jim ale každopádně dovolit nehodlala. „Dejte mi to,“ řekla jsem. „Zlomíte je, “ a ty boty jim sebrala, přičemž jsem si byla jistá, že jen co vytáhnu paty z domu, zase si je vezmou. Pak jsem řekla: „A doufám, že jste nebyly v mým šuplíku se spodním prádlem.“ „To jsme nebyly my.“ protestovaly mladší ségry. „To mamka. Mamka ti tam teď leze furt, každej den, hned jak vodejdeš do práce.“
Jo jo. Bylo to tak. Už jsem to s ní i probírala a upozornila jí, že do věcí mi lézt nesmí, a do šuplíku se spodním prádlem už vůbec ne, a taky jsem ji upozornila, že mi vůbec nemá lézt do pokoje. Od tohoto jejího obratu, tedy od zamilování se do skutečného mlíkaře – nebo spíš od konce předstírání, že do skutečnýho mlíkaře není zamilovaná odjakživa – se neustále prohlížela v zrcadle a to, co viděla, se jí nelíbilo. Začala se na sebe mračit, zadržovat dech, vtahovat břicho a zase ho povolovat, když už to nešlo a musela se znovu nadechnout. Poté následovalo vzdychání a zevrubný přezkoumávání každýho tělesnýho detailu a já si říkala, vždyť je jí padesát. Na takový chování už je vážně trochu stará. No a pak ty moje věci. Přehrabovala se mi v nich, i když nejdřív, říkaly mladší ségry, se přehrabovala ve vlastních zásobách a každý kousek látky, který vlastnila, obrátila naruby a zase zpátky. Byla strašně smutná, říkaly, jelikož její oblečení i všechny doplňky byly staromódní, ani trochu nešly s dobou, a proto máti čekala, až odejde do práce. Tak začaly její pravidelný razie. Jednou, těsně poté, co se skutečný mlíkař nechal propustit z nemocnice, jsem ji nachytala přímo v akci. Přišla jsem z práce brzo a ona byla u mě v pokoji a zrovna si zkoušela vybraný vzorky. Skříň byla otevřená, zásuvky pozotvírané, krabice s botama taky, šperkovnice rovněž a můj kosmetický kufřík prázdný, veškerý jeho obsah napatlaný na mátině obličeji, případně vyházený na postel. Krom toho si přenesla půlku mých věcí k sobě do pokoje, a nejen moje věci, ale taky pár věcí druhý ségry, jelikož v důsledku svýho vypovězení, jak musela narychlo zmizet, neměla druhá ségra čas si zabalit a vzít si svý saky paky s sebou. Ale nebyly jsme v tom s druhou ségrou samy. Máti zavítala na návštěvu i k první a třetí ségře – a příznačně si vybrala dobu, kdy věděla, že nebudou doma. K první ségře se vetřela pod záminkou, že chce vidět svoje vnoučata, a k třetí ségře zas, že musí trochu zatlačit, kdy že už nějaký třy vnoučata teda uvidí. Ve skutečnosti ale měla v úmyslu podniknout nájezd na jejich věci. Manželé sester ji pustili dovnitř, a nepřišlo jim to vůbec divný a nepřišlo jim to divný, ani když šla nahoru a vůbec si jich nevšímala a pak zase sešla dolů a vyklopýtala z jejich dveří s náručí přetékající věcmi jejich manželek. Mladší ségry říkaly, že domů přišla obtěžkaná obrovským nákladem, takže nám všem sestrám tenhle románek se skutečným mlíkařem připadal jako převratná událost. Pokud šlo o její dlouhodobý závodní modlení a intervalový modlení a všechno to zanícený, ctnostný, soutěživý kostelní modlení, podle slov mladších sester si teď namísto toho kazeťáku „pouští Leo Sayera a ‚When I Need You‘ a ‚I Can’t Stop Loving You‘ a ‚You Make Me Feel Like Dancing‘. Takže jsem přišla domů z práce a našla ji, jak se trápí nad hromadou pásků, kabelek, šál, ale hlavně a především nad tím, jak ji zradilo vlastní tělo. Beze stopy studu, a aniž by projevila tu slušnost alespoň se tvářit provinile, když jsem ji načapala přímo při činu, pronesla: „Copak si, dcero moje, nemůžeš koupit ňáký boty na podpatku s trochu nižším podpatkem?“ V první chvíli jsem měla sto chutí se rozčílit, upozornit ji na to, že se přehrabovat ve věcech, který ji nepatří, je hrubě neslušný.
Václav Bernard
