Irská literatura 16. 6. 2024

Takové maličkosti – Claire Keeganová

Knihu Takové maličkosti vydalo nakladatelství Prostor v roce 2023 v překladu Hany Ulmannové. Knihu s originálním názvem Small Things Like These vydalo v roce 2021 nakladatelství Faber & Faber v Londýně. 
Nesentimentální příběh obchodníka s uhlím a dřevem, Billa Furlonga , nás nenásilně přivádí do osmdesátých let minulého století k tématu tzv. Magdaleniných prádelen, které provozovaly církev od 18. století. Byly to takové veřejně prospěšné věznice pro ženy v Irsku, kde ženy pracovaly zadarmo, byly psychicky i fyzicky týrány a s jejich malými dětmi církev nakládala jako se zbožím. Poslední takové zařízení ukončilo svoji činnost v roce 1996.
K Furlongovým klientům patří také místní klášter, kde jeptišky provozují také prádelnu. O klášteru se vedou různé řeči, krom jiného že jsou tam zavřené padlé dívky, které se mají napravit. Jednoho dne doručí do kláštera topivo a v kůlně náhodou objeví uvězněnou zuboženou dívku, jež nedávno porodila a neví, kde je její dítě. Posléze se však nechá přesvědčit matkou představenou, že je dívka slabá duchem a do kůlny se zatoulala, i když mu intuice říká opak. Vzhledem k tomu, že už má jedno podobné setkání, o něco méně vyhrocené, za sebou, nemůže od té doby nalézt klid a v hloubi duše cítí, že s klášterní prádelnou je něco v nepořádku. Jeho samotného trápí, že neví, kdo je jeho otec. Kdyby se Furlongovy matky, jež otěhotněla v šestnácti, neujala její protestantská zaměstnankyně paní Wilsonová, byl by Furlongův život v podstatně temnějších tónech. Vedle matky mu však projevovala lásku i tato postarší vdova, a proto je Furlong v dospělosti schopen ji v takové míře rozdávat dál. Furlong se v závěru románu  odváží vystoupit z davu – symbolicky na Štědrý den – a zásadním křesťanským skutkem vystaví sebe a své blízké nejistotě. 

Malá ukázka z knihy:

Když přijížděl ke klášteru, v okenních tabulkách se odrazily odlesky předních světel a Furlonga se zmocnil pocit, jako by tam potkával sám sebe. Co nejtišeji projel kolem předních dveří, nacouval bokem ke kůlně a vypnul motor. Ospale vylezl ven a pohledem si změřil tisy a živé ploty, jeskyňku se soškou Naší paní, která klopila zrak, jako by ji rozhořčovaly umělé květiny, co měla u nohou, a jiskřící námrazu v místech, na které dopadaly pruhy záře z vysokých oken.
    Vůkol panoval klid, tak proč necítil mír? Ještě se nerozednilo a Furlong se zadíval dolů na temnou lesklou řeku, na jejíž hladině se zrcadlily osvětlené části městečka. Tolik věcí vypadalo jaksi líp, pokud nebyly moc blízko. Neuměl říct, co se mu zamlouvá víc: pohled na město, nebo jeho odraz na vodě. Odněkud se linuly hlásky zpívající Adeste Fideles. Patrně z internátu svaté Markéty odvedle – ale copak ty dívky nejely domů? Pozítří bude Štědrý den. Musela to být děvčata z pomocné školy. Nebo že by jeptišky na zkoušce před ranní mší? Postával tam a poslouchal a díval se na město: kouř zvolna stoupající z komínů a na malé, blednoucí hvězdy na nebi. Zatímco stál, jedna z nejjasnějších začala padat – a na okamžik, než zmizela, za se bolu nechala šmouhu jako čmáranec křídou na tabuli. Další zase jakoby dohořela a pomalu se rozplynula.
     Když spustil zadní sklopnou desku a vyrazil ke kůlně, aby si ji otevřel, zjistil, že zástrčka ztuhla mrazem, a on se sám sebe ptal, jestli se z něj nestal člověk vydaný na milost dveřím – nestrávil snad nejlepší část života tím, že před nějakými stál a čekal, až se otevřou? Jakmile zdolal zástrčku, vytušil, že uvnitř někdo je; kolikrát ale narazil v kůlnách na psa, který neměl kam hlavu složit. Pořádně neviděl a musel se vrátit do auta pro baterku. Když si posvítil na bytost, která byla uvnitř, z toho, co spatřil na podlaze, usoudil, že tam ta holčina strávila víc než jenom jednu noc.
    „Ježíši,“ řekl.
    Nenapadlo ho nic jiného, než že si sundá kabát. Když ho shodil a vykročil k ní, že ji do něj zabalí, přikrčila se.
     „Já ti nic neudělám,“ vysvětlil Furlong. „Přivezl jsem akorát uhlí, holčičko.“
     Netaktně znovu přejel baterkou po podlaze a po výkalech, které tam po ní zbyly:
     „Bože chraň, dítě,“ vydechnul. „Rychle pryč.“
     Když se mu povedlo dostat ji ven a uviděl, kdo před ním stojí – dívenka s příšerně oškubanými vlasy, co se sotva drží na nohou – ta obyčejná část jeho srdce zatoužila, aby se tomu místu zdaleka vyhnul.
     „To bude dobré,“ zamumlal. „A teď se mě chytni, ano?“
     Nezdálo se, že ho ta dívka u sebe chce, ale podařilo se mu ji dostrkat až k náklaďáku, kde se opřela o teplou kapotu. Zadívala se na světla městečka a na řeku – a pak hodně vysoko, úplně stejně jako on, na oblohu.
     „Tak jsem zase venku,“ vyrazila ze sebe po chvíli.
     „Ano.“
     Furlong kolem ní ovinul kabát o něco těsněji. Přišlo mu, že teď ji to nevadí.
     „Je noc, nebo den?“
     „Časně ráno,“ objasnil ji Furlong. „Brzy začne svítat.“
     „A ta řeka je Barrow?“
     „Přesně tak,“ odpověděl Furlong. „Má silný proud a v něm lososy.“
     Na okamžik zaváhal, jestli to není táž dívka, s níž se seznámil v kapli toho dne, co na něj syčely husy – ale nebyla. Posvítil jí na nohy, spatřil dlouhé nehty začerněné od uhlí a pak hned baterku vypnul.
     „Kdo tě tam zavřel?“
     Když mu neodpověděla, pocítil něco z toho, co musela cítit ona, a marně pátral v paměti po něčem hezkém, co by jí řekl. Po chvíli se vzchopil – a zatímco přes štěrkovou cestičku přelétalo pár zmrzlých listů, pomohl ji ke vstupním dveřím. A pokud se část jeho duše podivovala, co že to dělá, pokračoval v tom stejně dál, jak měl ve zvyku. Jakmile stiskl zvonek, připadal si zahnaný do úzkých – a pak zase posílený, když ho uvnitř uslyšel vyzvánět.
     Dveře se po minutce otevřely a vykoukla z nich mladičká jeptiška.
     „Ach!“ Tichounce vyjekla a prudce zabouchla. Dívka po jeho boku neřekla ani ň; stála tam a zírala před sebe, jako by očima chtěla do dveří vyvrtat díru.
     „Co se to tu vlastně děje?“ zeptal se Furlong.

Claire Keeganová (1968) vyrostla ve velké katolické rodině na farmě v hrabství Wicklow. Vystudovala anglickou literaturu a politologii na Loyola University v New Orleans a následně získala magisterský titul v oboru tvůrčí psaní na University of Wales a titul z filosofie na dublinské Trinity College. Už její první kniha povídek Antarctica (Antarktida, 1999) se stala čtenářskou senzací a byla vyznamenána několika prestižními literárními cenami v Evropě i v USA. Mnohých ocenění se dočkala také následující sbírka Modrá pole (český 2009) a kratší novela Třetí světlo (česky 2011), zařazená britským deníkem The Times mezi padesát nejlepších beletristických děl vydaných v 21. století.

Děkuji nakladatelství Prostor za poskytnutí výtisku této knihy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Václav Bernard