Soutěže v irských tancích
Soutěžit v irských tancích je do značné míry věc ošidná a nepostrádá aspekty ryze subjektivní, které mohou negativně působit na vlastní motivací k soutěžení. Faktem je, že ani irským tancům se nevyhýbá pokládání otázek, kdo že je lepší, kdo horší atd. A stejně jako v podobné situaci v pohádce o Sněhurce by každý tanečník/tanečnice rádi slyšeli, že oni jsou těmi nej…
Kdo pronikl do oblasti irských soutěží, tak zcela jistě se nenechá obalamutit sdělením, že škola či skupina přinesla z té či oné soutěže pořádané pod An Coimisiún…. tolik a tolik prvních míst. Bližším zkoumáním by pak přišel na to, že to zase není až taková bomba. Ale raději po pořádku.
V oblasti tanečních soutěží tu jistou tradici měly country-tance. Z nich postupem doby vyčněly nad obzor dvě soutěže: Stodola, o kterou významně pečoval vedoucí country taneční skupiny Caramela p. Vašák. A pak tu byla Pardubická Ryengle, kterou organizovala pardubická country skupina (sdružení) Ryengle. Obě tyto soutěže akceptovaly dokonce irské tance. Stodola vytvořila kategorii těchto tanců a Ryengle šla dále a vytvořila v rámci soutěže „Irský den“. Stodola tím, že irské tance přijala jaksi okrajově a neměla pro tuto kategorii vymyšlená pravidla, tak brzy ztratila „přízeň“ těchto skupin a po dvou vítězstvích Kaskády Terezy Bachové se už vícekrát „irské“ taneční skupiny v této soutěži neobjevily. V Pardubicích v tomto směru byli šikovnější a spojili se s bratislavskou skupinou Petronela. Petronela v té době měla poměrně velký náskok v irských tancích, neboť už několik let spolupracovala s učitelkou organizace Comhdhail Maurou Shanahan a poměrně dost se v irských tancích orientovali. Navíc Mišo Köver a posléze Magda Machovičová (doufám, že se u Magdy nemýlím) se stali certifikovanými učiteli této organizace. Petronela na počátku „Irských dnů“ na Pardubické Ryengli nejen zasedala v porotě, ale také mimo soutěž předvedla pár svých choreografií a pořádala i taneční semináře. Pořadatelé se maximálně snažili této soutěži dát prostor, i když trochu nešikovně v neděli po hlavní country soutěži. První „Irský den“ se uskutečnil 3.12.2000 a s deseti choreografiemi se zúčastnilo 8 tanečních skupin. O rok později bylo choreografií o 100 % více – 21 od deseti skupin. S dalším vývojem soutěže Pardubická Ryengle se objevil požadavek na určitou kategorizaci soutěže. O to se na objednávku pořadatelů soutěže postaral Mišo Köver a tak 5. prosince 2004 se poprvé soutěžilo podle nich. Problém je v počtu soutěžících skupin a tak v každé kategorii je velmi málo soutěžících a některé kategorie se vůbec neotvírají. Choreografie do nich přihlášené se pak přesouvají jinam. A tak paradoxně, i když v porotách zasedají učitelé irských tanců ze zahraničí, soutěž upadá. Poslední Irský den se konal v roce 2006 a osobně to považuji za velkou škodu. Myslím, že se tímto pořadatelům vymstila snaha udržet Irský den na Pardubické Ryengli jako soutěž. Irský den Pardubické Ryngle měl dobré sociální parametry, neboť řada skupin sem jezdila právě za setkáním a nikoliv „pro pohár“. Bohužel nedělní termín nebyl akceptovatelný zejména pro zahraniční skupiny a ty postupně odpadávaly ze seznamů přihlášených. A tak s více než ročním odstupem od posledního Irského dne mám pocit, že nejvýznamnějším užitkem této soutěže je skutečnost, že po ukončení činnosti country části Ryngle pokračuje její irská část pod vedením Štefana Švestky.
Nicméně v irských tancích se po světě soutěží, pořádají se soutěže (feis, mn.č. feisanna) na různých úrovních včetně světových šampionátů. Po světě je několik organizací, které sdružují taneční školy irských tanců, z nichž největší je An Coimisiún Le Rincí Gaelacha se sídlem v Dublinu. Organizace sdružují taneční školy certifikovaných učitelů. Školy pořádají své soutěže, další soutěže bývají na úrovni územních celků v případě větší hustoty těchto škol (v Irsku, Anglii, USA, Kandaně, Austrálii, kontinentální Evropě a v Jižní Africe), na úrovni kontinentů a nad nimi už stojí světový šampionát. V kontinentální Evropě se začalo soutěžit v květnu 2003. Tehdy mnichovská taneční škola pod vedením Mary Sweeney uspořádala 1. Munich feis v souladu s pravidly An Coimisiún. Soutěže se z Česka zúčastňuje pouze Rinceoirí (Tereza a Markéta Bernardová, Marie Dernovšková) a Tereza Bachová. Soutěžící hodnotí Isabella Roberty ADCRG z Dublinu. Děvčata si nevedla špatně. Pak už postupem doby organizaci soutěží zaštítila organizace spadající pod An Coimisiún s názvem Registered Teachers of Mainland Europe (RTME). Sdružuje všechny školy akreditovaných učitelů na území kontinentální Evropy. První kontinentální šampionát se konal v prosinci 2004 ve Frankfurtu a.M v Německu a kvalifikoval první tanečnice a tanečníky z kontinentální Evropy na světový šampionát do Ennisu na jaře 2005. Na světový šampionát do irského Ennisu v březnu 2005 odjely Tereza Bernardová a Tereza Bachová, které byly prvními Češkami, které v irských tancích překročily pomyslné i skutečné) hranice České republiky.
Taneční soutěže v irských tancích se snaží maximálně atomizovat kategorie tak, aby bylo dosaženo největší míry objektivity. Základem jsou taneční úrovně (Beginners, Primary, Intermediate, Open), které se dělí ještě podle věku a tance. Tím pádem v rámci jedné soutěže může být kolem stovky kategorií a z toho plyne i stovka prvních, druhých, třetích…. míst, které se rozdělí mezi účastníky.
Vlastní soutěžení je vedle veřejných vystoupení nejdůležitějším motivačním faktorem pro tanečnice a tanečníky. Vedle uspokojení ze soutěžení, z postupu do vyšší taneční kategorie je výrazným efektem důraz na provedení a techniku tance. Soutěžení má i sociální aspekt: účastník soutěží poznává v různých místech další podobně zaujaté lidi irským tancem, vytváří se neformální vazby, vylepšuje se komunikace vedená na mezinárodní úrovni v anglickém jazyce atd. Za to se platí určitou ztrátou svobody týkající se volby učitele, účasti na semináři jiného učitele. Dalším negativem je přijmutí ne zcela smyslných pravidel týkajících se oblečení zejména tanečnic, která nemají ani historické opodstatnění.
